V nizozemském časopisu pro mezinárodní právo soukromé (Nederlands Internationaal Privaatrecht – NIPR) vydávaném T. M. Asser Institute (Centrum pro mezinárodní právo a právo EU) byl v č. 4/2020 publikován článek profesora Bělohlávka „Determining the law governing obligations in arbitration and the applicability of the Rome I Regulation“

Specifika rozhodčího řízení a především skutečnost, že místo rozhodčího řízení se nikoli výjimečně volí jako neutrální místo a bez návaznosti na domicil (bydliště / sídlo) stran a předmět sporu, ovlivňují rovněž postupy při určování hmotného práva rozhodného pro smlouvu. Zásadní je však transparentnost způsobu určení tohoto práva, vyloučení libovůle rozhodců a předvídatelnost pro strany. S ohledem na sílící význam místa rozhodčího řízení, v důsledku čehož pozbývá ve většině případů na relevantnosti teorie anacionálnosti rozhodčího řízení, je nutno vždy posuzovat význam lex fori arbitri na určení rozhodného hmotného práva. Pokud použití práva EU a tedy i Nařízení Řím I o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy nevyplývá mandatorně z kogentního lex fori arbitri, což je spíše výjimka, je nutno použití Nařízení Řím I vždy minimálně zvážit. Není proto důvodu pro to, aby také Nařízení Řím I nemohlo být v rozhodčím řízení použito pro určení rozhodného práva. Přitom neobstojí ani argument, jako například ten, že jde o nařízení použitelné výlučně v civilním soudním řízení.

Belohlavek-Arb_RomeIRegulation-08_01_02-web